Proč nemáme pole plná robotů?

Samotný report Česko zařazuje do skupiny tzv. „mírných inovátorů“, která se v kontextu srovnávaných hodnot unie pohybuje v rozmezí 0.7 a průměru. Pozitivním výsledkem je, že se v rámci časové řady pozice zlepšuje, kdy současných 94.7% navazuje na 86.1 z roku 2016. Co ovšem atraktivitu posunu lehce kazí je fakt, že se v zásadě jedná pouze o nákupy technologií, kterými jsou spíše jen doháněny pokroky vyspělejších členských států. Politici často mluví o potřebě nahradit méně kvalifikovanou práci tou pokročilejší, ale realizace v řadě sektorů chybí. Mezi tyto sektory bohužel patří i agrární sféra, kdy plány ministerstva zemědělství dlouhodobě dávají důraz na rozvoj automatizace a zpřesnění technologie jak v produkční praxi, tak i u výzkumných projektů. V realitě je však nasazení těchto stojů limitováno pouze na ukázkové, výzkumné či jinak neprodukční plochy. Je zásadní otázkou se zeptat, proč tomu tak je?

Jistě by bylo možné argumentovat cenou a nedokonalostí prostředků, které mohou demotivovat farmáře k jejich pořízení, realitou však zůstane nejzásadnější limitace v podobě legislativy. Navzdory všem deklaracím a prohlášením totiž mohou autonomní prostředky v Česku fungovat pouze na oplocením či jinou překážkou ohraničených plochách, nebo pod neustálým dohledem operátora přítomného na místě. Tyto požadavky zcela jednoznačně eliminují většinu pozitivních faktorů nových technologií, kdy cena oplocení, nebo nízká plošná výkonnost ve srovnání s konvenčním postupem nemá šanci konkurovat. Nastalá situace perfektně reflektuje výstupy reportu, kdy ačkoli na venek deklarujeme touhu po inovacích, tak chybí reálná politická vůle tyto sliby realizovat a zajistit tím nejen urychlení inovačního procesu, ale především i prostředí pro další potenciální rozvoj.

Bezpochyby se všem obhájcům konzervativnějšího přístupu k implementaci technologií vybaví v kontextu polních robotů poměrně podobná otázka ve formě autonomního řízení aut. Situace ovšem nemůže být více kontrastní. Na jedné straně je legislativní otázka zařazení autonomních dopravních prostředků do dopravy na pozemních komunikacích mnohem dále, než je tomu u agrární sféry. Na straně druhé ovšem vyvstává zásadní nelogičnost celé situace, kdy riziko nehody a újmy na lidském zdraví je v polním prostředí mnohonásobně nižší, než je tomu na silnicích. Ona debata o pozici viníka nehody či o povinnostech jednotlivých účastníků provozu totiž v kontextu argonomických operací dává nesrovnatelně menší smysl. Není to jen faktem, že čistá pravděpodobnost kontaktu člověka s polním strojem je vzhledem k lokaci velmi nízká, ale také tím, že valná většina koncipovaných prostředků je rychlostí a rozměry mnohem méně riziková.

Zasadíme-li celou situaci do kontextu naší agrární sféry, tak je situace o to smutnější, že ačkoliv je její forma často kritizována, tak právě pro implementaci autonomních prostředků nabízí v Evropské konkurenci jedno z nejlepších prostředí. Nadprůměrná velikost podniků dává farmářům ekonomickou váhu pro značné investice. Souběžně však vlastnická struktura půdních bloků komplikuje správu krajiny, kterou by současný společenský diskurz vyžadoval. Oba faktory společně ovšem nabízí jak reálnost potenciálu k pořízení strojů, tak její potřebu z hlediska limitace utužení půdy a zvýšení udržitelnosti produkce.

Jak to celé zapadá do kontextu potřeby dalších inovací? Velmi prostě. Situace s legislativní oporou praktického používání autonomních prostředků je napříč EU velmi podobná, kdy díky silné lobby dochází k postupným změnám hlavně u doručovacích a přepravních prostředků. V situaci, kdy jednotný trh rámcově nenabízí prostor pro širší vývoj a investice by se tato relativně snadná změna legislativy mohla stát konkurenční výhodou pro České startupy, univerzity a producenty, kteří by souběžně mohli z hlediska fungování unie snadno demonstrovat výhody konceptu.

Možná tedy konečně nastal čas se vyhnout prázdným gestům v podobě problematických daňových výjimek či nesmyslné dělby všech půdních bloků. Doba pokročila, my bychom měli následovat a konečně posunout agrární sféru v Česku výše, než je úroveň postkomunistické země konzervativně importující inovace. Data potvrzující pozitivní dopady již máme, stačí pouze udělat krok vpřed a zapracovat na našem postavení v inovačním žebříčku.

Adam Hruška